Průkaz původu

Co je průkaz původu? Dokument, prokazující původ psa. Nic víc, nic míň! Dalo by se to přirovnat k našemu rodnému listu. Průkaz původu je doklad o příslušnosti zvířete k tomu konkrétnímu plemeni s informacemi o jeho přímých předcích, obvykle 3-4 generace zpět. V závislosti na organizaci (klubu), který průkaz původu vydává, v něm můžete najít i další informace, např. o bonitaci, úspěších na výstavách, veterinárních osvědčeních a testech... 

Průkaz původu je tedy zárukou, že vaše zvíře pochází z kvalitních a zdravých rodičů (předků), způsobilých k chovu. Ovšem žádný průkaz původu vám nezaručí, že i váš mazlíček bude úspěšný na výstavách, 100% zdravý a bude moci být také zařazen do chovu. Pokud vám nějaký chovatel bude tvrdit opak, tak vědomě lže! I u zvířat s PP může dojít k nějaké genetické mutaci, ale díky cílenému vyřazování těchto zvířat z dalšího chovu, je mnohem menší pravděpodobnost než u zvířat bez PP. 

Průkaz původu MDK

splňuje výše uvedené. Navíc je opatřen jakousi "známkou kvality", která na první pohled říká, o jak kvalitní zvíře se jedná. Rozdělení do kategorií je následující:

Golden Breeding (zlatý chov)
Oba rodiče splňují alespoň 3 body (nebo společně splňují 6 bodů)

• Bonitace klubu (vždy povinná)
• Zdravotní vyšetření u plemene nejžádanější (nejpotřebnější)
• Profil DNA, či doložení paternity
• zkouška z výkonu (cílená na plemeno)

Silver Breeding (stříbrný chov)
Oba rodiče splňují alespoň 2 body (nebo společně splňují 4 body)

• Bonitace klubu (vždy povinná)
• Zdravotní vyšetření u plemene nejžádanější (nejpotřebnější)
• Profil DNA, či doložení paternity

Basic Breeding (základní chov)
Oba rodiče splňují bonitaci klubu

Free Breeding (volný chov)
Pokud mají oba rodiče průkaz původu, mohou jej dostat i jejich potomci. Odpovědnost za kvalitu chovu je v tomto případě zcela v rukou chovatele.

Organizací a klubů, poskytujících chovatelský servis včetně vedení plemenných knih a vystavování průkazů původu je mnoho u nás i ve světě. Každý chovatel si může vybrat, kde mu podmínky lépe vyhovují. Nedá se říct, že by dokumenty jedné byly lepší než dokumenty jiné, ale vzhledem ke "konkurenčnímu" boji v některých z nich se s tímto tvrzením můžete setkat. S tím souvisí i to, že neuznávají průkazy původu vydané jinými organizacemi, odmítají chovatele těchto zvířat přijmout mezi své členy ani jim neumožní účast na jejich výstavách. Naštěstí takových organizací není mnoho.

Standard Bostonského teriéra z roku 1910 (po revizi 2. verze)

Celkový vzhled:

Bostonský teriér by měl vyhlížet jako živý, vysoce inteligentní, hladkosrstý, krátkosrstý, kompaktně stavěný pes střední velikosti s krátkým ocasem. Barva žíhaná s rovnoměrně rozmístěnými bílými znaky. Hlava by měla být úměrná k velikosti psa, výraz ukazuje vysokou inteligenci. Tělo poměrně krátké a dobře rostlé, končetiny silné, úhledně vytočené, ocas krátký. Žádný rys není tak výrazný, aby pes působil proporcionálně nevyváženě. Pes budí dojem odhodlanosti, síly a aktivity, přičemž styl držení těla je spořádaný, lehký a elegantní. Proporcionální kombinace barvy a bílých znaků je zvláště výrazným znakem typického představitele plemene a psi s převahou bílé barvy na těle nebo bez náležitého poměru žíhané a bílé barvy na hlavě by měli tyto nedostatky vyrovnat v jiných oblastech.

Ideální výraz bostonského teriéra vyjadřuje vysoký stupeň inteligence a je také důležitým rysem tohoto plemene.

Při stanovení relativní hodnoty vzhledu vůči ostatním parametrům je třeba věnovat zvláštní pozornost barvě a znakům i jejich rozmístění.

Lebka:

Hranatá, nahoře plochá, bez vrásek, tváře ploché, výrazný stop.

Oči:

Široko od sebe, velké a kulaté, tmavé barvy, ostražité, ale laskavé a inteligentní. Při pohledu zepředu by oči měly přesahovat obočí a jejich vnější koutky by měly být v jedné linii s lícemi.

Morda:

Krátká, hranatá, široká a hluboká. Na délku kratší než na šířku a hloubku v poměru k lebce. Nos černý a široký s dobře vyznačenou linií mezi nozdrami. Čelisti krátké, hranaté s krátkým pravidelným chrupem.  Pysky jsou dostatečně hluboké, ale ne převislé, při zavřené tlamě zcela zakrývají zuby. Tlama by neměla přesahovat přibližně jednu třetinu délky lebky. 

Uši:

Malé, tenké, umístěné co nejblíže rohům lebky. 

Vady na hlavě:

Klenutá nebo nakloněná lebka, zvrásněná středovou linií. Lebka příliš dlouhá na šířku nebo naopak. Příliš měkký stop. Obočí a lebka příliš šikmé. Oči malé nebo propadlé, nebo naopak příliš vystouplé. Světlá barva, příliš mnoho bílé. Tlama klínovitého tvaru nebo bez hloubky. povislé líce nebo propadlá spodní víčka. Úzké nozdry, vyčnívající zuby, slabá dolní čelist. Uši špatně posazené, nebo nepřiměřené.

Krk:

Přiměřeně dlouhý a mírně klenutý, elegantně nesoucí hlavu a harmonicky přecházející v plece. Vady: tzv. ovčí krk, krátký a silný.

Trup:

Hluboký a široký hrudník, kulatá ramena, krátká záď. Žebra hluboká a dobře klenutá, dosahující až za bedra. Bedra krátká a svalnatá, hřbet mírně zaoblený k nasazení ocasu. V bocích mírné tvarované. Tělo by mělo vypadat krátké, ale přitom ne robustní. Vady: Tělo ze strany ploché, úzký hrudník, dlouhá nebo povislá bedra, příliš hluboké propadliny v bocích.

Přední končetiny:

Jsou nasazeny přiměřeně daleko od sebe, v úrovni horní špičky ramen. Kosti rovné a dobře osvalené. Lokty nejsou ani vytočené ani vbočené. Krátké a silné nadprstí.

Zadní končetiny:

Správně nasazené, v kolenou zaúhlené. Rovné a poměrně dlouhé od kolen k hleznu, krátké a rovné od hlezen po tlapy. Hlezna nenápadná, nejsou ani vytočené ani vbočené. Stehna silná a dobře osvalená.

Tlapy:

Malé, kulaté a kompaktní. Nejsou vytočené dovnitř ani ven. Prsty dobře klenuté.

Vady končetin:

Volná ramena nebo lokty. Zadní končetiny příliš rovné v kolenou, příliš výrazná hlezna. Dlouhá nebo slabá nadprstí, Příliš široké rozkročení.

Ocas:

Nízko nasazený, krátký, jemný, zužující se; rovný nebo stočený. Hladký, bez hrubých chlupů. Nesmí být nesen vodorovně. V ideálním případě by neměl přesahovat délku přibližně do poloviny vzdálenosti od nasazení k hleznu. Vady: dlouhý, nebo vesele nesený. Extrémně zkroucený nebo zvlněný. 

Barva:

Žíhaná s bílými znaky. Ideální znaky jsou bílá tlama, bílý pruh přes hlavu, límec, hruď, část nebo celé přední nohy, zadní nohy pod hlezny. Vady: Celobílý, absence bílých znaků, převaha bílé barvy na těle, špatný poměr bílé a žíhané na hlavě a jakékoliv další odchylky zhoršující celkový vzhled.

Srst:

Krátká, hladká, lesklá s jemnou strukturou.

Hmotnost:

Nepřesahuje 27 liber, v tomto členění:
Lehká váha: méně než 17 liber
Střední váha: od 17 ale nepřesahující 22 liber
Těžká váha: od 22 ale nepřesahující 27 liber

Diskvalifikace:

Barva plná černá, černá s pálením, červená a šedá. Kupírovaný ocas a jakékoliv jiné nepřirozené úpravy sloužící k oklamání sudího.

zdroj: The Boston Terrier by Edward Axtell (kap. 2)

kniha z roku 1910 - nyní jako e-book

Jedná se o můj amatérský překlad z Angličtiny.
Kopírování zakázáno!

Zákon 121/2000 Sb. O právu autorském ...

Standard Bostonského teriéra z roku 1891 (první a původní verze)

Celkový vzhled a styl:

Základní vzhled Bostonského teriéra je hladký, krátkosrstý a kompaktně stavěný pes střední velikosti. Hlava by měla naznačovat vysoký stupeň inteligence a měla by být úměrná velikosti psa; tělo poměrně krátké a kompaktní, končetiny silné a jemně vytočené, žádný rys není tak výrazný, aby pes vypadal proporcionálně nevyvážený. Pes budí dojem odhodlání, síly a aktivity. Styl spořádaný, držení těla lehké a elegantní.

Lebka:

Široká a plochá, bez výrazných lící, s čelem bez vrásek.

Stop:

Výrazný, odsazení není příliš hluboké.

Oči:

Široko od sebe, velké a kulaté, ani propadlé, ani příliš nápadné, v barvě tmavé a měkké. Vnější koutek by měl být při pohledu zepředu v jedné linii s lící. 

Morda:

Krátká, hranatá, široká a hluboká, bez vrásek. Nos černý a široký se zřetelnou linií mezi nozdrami. Čelisti široké a hranaté s krátkým pravidelným chrupem. Pysky jsou široké a hluboké, nejsou převislé a při zavřené tlamě zcela zakrývají zuby.

Uši:

Uši malé a tenké, umístěné co nejblíže rohům lebky. 

Krk:

Přiměřeně dlouhý, mírně klenutý, bez chrapotu.

Trup:

Hluboký a široký hrudník, hřbet krátký, bedra silná.

Přední končetiny:

Daleko od sebe, rovné a dostatečně osvalené. Lokty nejsou ani vytočené, ani vbočené.

Zadní končetiny:

Rovné, od kolen k hleznu poměrně dlouhé, od hlezna k nadprstí krátké. Hlezna nepříliš výrazná, nejsou ani vtočená ani vbočená. Stehna dobře osvalená. 

Tlapy:

Malé, téměř kulaté, nejsou vytočené ani dovnitř ani ven. Prsty kompaktní a klenuté.

Ocas:

Nízko nasazený, krátký, jemný a zužující se, hladký bez hrubých chlupů. Nesmí být nesen nad horizontální linií. 

Barva:

Jakákoliv barva, žíhaná, s bílými znaky. Bílá tlama, pruh mezi očima, límec, hruď a tlapy.

Srst:

Krátká, lesklá, ne příliš hrubá, s jemnou strukturou.

Hmotnost:

Lehká váha mezi 12 až 17 liber, střední 17-22 liber a těžká váha 22-28 liber.

Diskvalifikace:

Kupírovaný ocas a jakékoliv jiné nepřirozené úpravy, sloužící k oklamání sudího.

zdroj: The Boston Terrier by Edward Axtell (kap. 2)

kniha z roku 1910 - nyní jako e-book

Jedná se o můj amatérský překlad z Angličtiny.
Kopírování zakázáno!

Zákon 121/2000 Sb. O právu autorském ...

Kde se vzali barevní bostonci

Historie bostoňáčků se píše teprve asi 150 let. Někdy kolem roku 1870 Robert C. Hooper v americkém Bostonu zkřížil svého anglického budloka s bílým anglickým teriérem Jeho záměrem bylo získat nové bojové plemeno pro tehdy oblíbené psí zápasy. Později byla přidána i krev francouzského buldočka. Ovšem jako bojovník nebylo nové plemeno příliš úspěšné. Přesto si získal oblibu a přízeň. V roce 1893 byl jako plemeno oficiálně uznán a přijat v AKC. Postupem let ztratil většinu své bojovnosti a stal se tak milým a přátelským společníkem.

Málokdo z chovatelů dnes přizná, že původně měl bostonský teriér mnohem více barev než uvádí dnešní standard. Původní standard z roku 1891 doslova uvádí: "Barva: jakákoliv barva, žíhaná, s bílými znaky." Jediná barva, která byla u bostonků vždy nepřijatelná je "merle". V roce 1910 byl původní standard zrevidován a některé barvy z něj vyřazeny - včetně černé a černé s pálením. Preferováni byli žíhaní bostonci. Bohužel se ukázalo, že v dalších generacích žíhání postupně ubývá. Štěňátka bývala čím dál tmavší a dokonce nežádoucně černá. Standard tedy musel být znovu zrevidován a upraven. Nový standard AKC pro bostonské teriéry byl vydán 7.10.1914. Vrátil zpět do hry černé bostonky (černé žíhané a černé tzv. tulení) a místo nich vyřadil všechny ostatní barvy. Tento standard je v nezměněné podobě platný dodnes. Přesto se čas od času barevná štěňátka rodila a navzdory AKC i FCI se dodnes občas nějaké narodí. Avšak dlouholetou selekcí těchto jedinců z oficiálního chovu jsou to již jen ojedinělé případy.

Jistě si však dovedete představit, zklamání některých chovatelů při změnách standardů. Najednou se, pouhým škrtnutím pera, z dosud kvalitního zvířete stalo bezcenné. Někteří se s tím nehodlali smířit a založili si vlastní Klub všech barevných bostonských teriérů. Dál se věnovali jejich chovu v souladu s původním standardem z roku 1891 a dbali na dodržování všech dalších chovatelských zásad. Vedou vlastní plemennou knihu a vystavují průkazy původu v jejichž historii, v případě zájmu a vynaložení určitého úsilí, je možné vysledovat původ až před rok 1914, kdy pejsci měli PP vydané AKC a byli uznáni jako způsobilí k chovu.  

Podobné organizace vznikly i v dalších zemních, aby se zaručila čistokrevnost chovu a ochrana zdraví pejsků. Sdružují chovatele barevných bostonků, poskytují jim poradenství, pořádají výstavy, hlídají původ a vystavují i certifikát, který zaručuje, že se skutečně jedná o bostonského teriéra. Nikoliv tedy křížence s kdovíčím, jak často varuje FCI a mnozí chovatelé "standardních" bostonských teriérů. I naše chovné stanice jsou členy takové organizace. Je jí Moravia Dog Club z.s. člen mezinárodní organizace World Kennel Union. 

Cílem těchto organizací není bojovat s FCI o uznání barevných bostonků. Jen se snažíme udržet i barevné varianty plemene. Zatím se neprokázalo, že by barevní bostonci byli nositeli nějaké jiné tělesné vady, zdravotního problému či povahového rysu, které by bylo nežádoucí předávat dalším pokolením. Jedinou jejich "vadou" na kráse je jejich zbarvení. Zda je to skutečně vada, záleží však pouze na vašem osobním vnímání krásy.

Zdroj: All Colour Boston Terier Club

Jedná se o můj amatérský překlad z Angličtiny.
Kopírování zakázáno!

Zákon 121/2000 Sb. O právu autorském ...